dnes je 29.3.2024

Nepřístupný dokument, nutné přihlášení
Input:

Komunikace s veřejností z pozice síly nebo ve službách občanů?

11.3.2020, , Zdroj: Verlag Dashöfer

3.79
Komunikace s veřejností z pozice síly nebo ve službách občanů?

Ing. Pavel Večeřa

Principy moderní veřejné správy

Dle Maxe Webera, německého sociologa 19. století, se liší výkon patrimoniální správy a výkon správy moderní. Patrimoniální správu můžeme spojit s obdobím feudalismu, kdy feudál rozhodoval v mnohém o osudu svých nevolníků, např. o jejich sňatku, možnosti přestěhování na jiné panství, vybíral od nich daně a dávky.

V moderní době založené na demokratické volbě, občanských právech a rovnosti před zákonem už něco takového samozřejmě není možné. Zajímavý je také Weberův závěr, že patrimoniální správa a moderní správa se od sebe liší v tom směru, že správce (úředník) v patrimoniálním období nerozlišuje mezi vlastním měšcem (dnes bychom asi řekli rozpočtem) a veřejným měšcem a že si z něj bere libovolně pro svoji potřebu.

Ne, nežijeme ve feudalismu, úředník nemůže z obecního rozpočtu pořizovat kožich své manželce nebo automobil svým dětem. Přesto se setkáváme v tisku a médiích s událostmi z veřejné správy nebo komunální politiky, které nás nutí klást si otázku, zda stále neexistují nějaké vrchnosti a zda je výkon veřejné moci na obecním nebo městském úřadě skutečně službou veřejnosti.

Je třeba uvést další princip, kterým se musí veřejná správa řídit: podřízenost zákonu (včetně Ústavy a Listiny základních práv a svobod). Libovůle úředníka je tedy shora omezená tím, co je mu dovoleno žádat po občanech, firmách na základě zákona či dalších prováděcích předpisů. Na druhé straně je úředník také povinován vyhovět občanům, firmám v tom, co požadují, pokud úřadu zákon takovou povinnost dává.

V omezené míře mají obce/města také zákonodárnou – legislativní pravomoc. Ta je však omezena územím obce a také jsou vymezeny oblasti, nichž může obec legislativu – obecně závazné vyhlášky nebo obecně závazná nařízení vydávat.

Komunikace s veřejností z pozice síly x ve službách občanům

Obec by se svými občany měla komunikovat důstojně, dbát na jejich práva a důstojnost. Také je třeba mít ohled, že různé skupiny využívají různé komunikační prostředky. Ať tak nebo tak, podstatná informace by se měla dostat k co nejširší cílové skupině.

Rozhodně nelze jednu část občanů informovat tím způsobem, aby se o tom druhá vůbec nedozvěděla, ba co hůř, aby ta druhá část občanů byla v této informaci očerněna způsobem, který hraničí s pomluvou nebo urážkou na cti.

Existují obce a města, které komunikují se svými občany jen minimálně, často  z pozice síly, informace spíše tají. Ovšem nejhorší jsou ty radnice, které nekomunikují vůbec a občané musejí sami hledat cesty a kanály, jak se k potřebným informacím dostat.

Ovšem takové radnice jsou samy proti sobě. Občané si nějakým způsobem informace opatří sami, ale bohužel často informace nepodložené. Ty se pak radnici těžko vyvracejí. V šíření informací se tedy vyplatí být proaktivní. Ale podstatné je také zvolit správná slova, ověřit si informace z více zdrojů, filtrovat zřejmé lži a nepravdy. Je také podstatné znát vývoj daného problému a způsoby, jež byly použity v jeho komunikaci občanům. Výhodou je, pokud má starosta kontinuitu a setrvává v úřadě několik let anebo se komunikaci věnuje specialista – tiskový mluvčí, šéf tiskového oddělení nebo odboru. Outsourcing určitě není vhodný, neboť externí firma se obvykle zprošťuje odpovědnosti, nenese kůži na trh a plnou odpovědnost za sdělované informace. Vždy bude mít snahu se krýt konstatováním, že informace měla od úředníků nebo komunálních politiků.

Reputační riziko a riziko ztráty důvěry je tak silné, že komunikaci je třeba mít plně pod kontrolou a zajistit autenticitu a důvěryhodnost může jen vedení radnice samo. Nikdo jiný.

Negativním příkladem může být případ jednoho nejmenovaného města, kde chystali výstavbu supermarketu a to zabráním pozemku školní zahrady. Proti tomu se však postavili občané peticí. Radnice jejich tlaku ustoupila a odstoupila od realizace záměru. Kdyby radnice komunikovala s občany, už před realizací záměru mohla si ušetřit náklady na přípravu (projektovou dokumentaci) této investice a případnou náhradu škody, kterou by musela uhradit investorovi za zmařenou investici. Nejvíce v tomto případě poškodily reputaci radnice osobní výpady starosty přímo na jednání zastupitelstva proti iniciátorům petice.

Příkladem nevhodné komunikace ale může být také uspořádání veřejné diskuse, na niž nebudou vůbec dotčení občané z dané lokality pozváni. O to více pak je zarážející a nevhodné, pokud jsou tam pozváni zástupci developerské firmy a zájmových spolků, které s projektem ani lokalitou nemají nic společného. Také je velmi neempatické, pokud se taková diskuse vleče např. 5 hodin a není na ní podáváno občerstvení. Pak opravdu pořádající radnice nemůže očekávat, že budou občané reagovat pozitivně.

Špatná organizace může předem zhatit plán, který by mohl být pro příslušnou komunitu přínosem ekonomicky nebo z hlediska dostupnosti služeb. V diskusi (ovšem se spokojenými a informovanými občany) lze dosáhnout výrazného zlepšení plánovaného projektu a zachytit rizika a obavy a konstruktivně na ně v budoucím projektu reagovat, resp. je přímo vyřešit. Diskuse a komunikace se vždy nakonec vyplatí, stejně jako čas, který tomu radnice věnuje. Nejhůře dopadají projekty uspěchané, nediskutované a tzv. "tlačené na sílu".

Za naprosto nezvládnutou komunikaci lze považovat případ jednoho města na severu Čech, kde se radnice dlouhodobě nestarala o domy ve svém vlastnictví, ty pak zřejmě účelově privatizovala firmě, která se o ně zjevně také nestarala, a poté nařídila jejich demolici bez toho, aby zde bydlící občany informovala o samotné demolici či o jejich budoucím osudu. Přitom obyvatelé opakovaně žádali radnici, aby s nimi komunikovala a předávala jim informace.

V jiném městě také na severu Čech radnice rozmístila bez předešlé komunikace nebo diskuse po celém městě radary na měření rychlosti projíždějících aut. Jak se zdá, jednalo se především o zisk firmy, která radary provozovala na základě zadání od města. Radnice odmítala jakkoli reagovat na petice a shromáždění občanů v této věci. Tímto svým jednáním spíše potvrzovala podezření možný střet zájmů, který mohlo vedení radnice mít vůči realizované zakázky na provoz radarového měření.

Právo na informace

Z ČR jsou známy už případy, kdy soud přikázal vyplatit odškodné ve výši desítek tisíc Kč, kdy příslušný úřad neplnil svoji povinnost dle zákona č. 106/1999 Sb. Jednalo se o případy, kdy úřad opakovaně odmítl informace poskytnout, přestože odvolací instance (krajský úřad) rozhodl o oprávněnosti žádosti o informace. V jedné nejmenované obci byl takto občan odmítnut až dvacetkrát.

Toto nevypovídá o ničem jiném než aroganci nebo nedbalosti úředníků. Reputace úřadu a obce tím výrazně klesá. Inu, kdo byste se obraceli na takový úřad s jakoukoli složitou věcí, když není schopen nebo ochoten vyřídit ani jednoduchý dotaz?

V jednom případě se dočkal tazatel po opakovaných dotazech odpovědi až po 4 letech. I v tomto případě uznal soud, že jde o neoprávněnou aroganci úřadu a přiznal tazateli odškodnění stanovené pevnou částkou za každý měsíc prodlení s odůvodněním, že informace poskytnutá s víceletým zpožděním samozřejmě má mnohem nižší hodnotu pro tazatele než podaná včas. Jednalo se o případ, kdy radnice zaměstnávala příbuzné starosty a dalších radních a vyplácela jim odměnu za práci, která zřejmě nebyla provedena.

Tazatel tedy v souladu se zákonem č. 106/1999 Sb. žádal o poskytnutí dohod o provedení práce. Tehdejší starosta však informace odmítl poskytnout. Tazatel se dočkal poskytnutí informací až po dalších komunálních volbách, kdy na radnici usedl jiný starosta. Z příkladu je viditelné, že jakákoli netransparentnost a tajení Vám nepomůže udržet se v politické funkci. Spíše naopak. Informace se mezi lidmi šíří, a pokud někdo ztratí důvěru mezi lidmi, nelze to už bohužel zvrátit. Rozhodně se spíše vyplatí konat transparentně, hospodařit

 
Nahrávám...
Nahrávám...