4.17
Smlouva o poskytování digitálního obsahu
Mgr. Ing. Zdeňka Kůsová
Dne 6. 1. 2023 nabyla účinnosti novela občanského zákoníku, která mimo jiné přináší nový, doposud neznámý smluvní typ, a to smlouvu o poskytování digitálního obsahu (§ 2389a a násl. NOZ).
Novela reaguje na rozvoj digitální ekonomiky a transponuje do českého právního řádu dvě evropské směrnice týkající se digitálních produktů, konkrétně:
-
směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/770 ze dne 20. května 2019 o některých aspektech smluv o poskytování digitálního obsahu a digitálních služeb (dále jen "směrnice o digitálním obsahu" nebo "směrnice 2019/770") a
-
směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/771 ze dne 20. května 2019 o některých aspektech smluv o prodeji zboží, o změně nařízení (EU) 2017/2394 a směrnice 2009/22/ES a o zrušení směrnice 1999/44/ES (dále jen "směrnice o prodeji zboží" nebo "směrnice 2019/771").
NahoruVýklad základních pojmů
Nejprve se zaměříme na vysvětlení třech pojmů, s nimiž je možné se v právní úpravě setkat, a to digitální obsah, digitální služba a zboží s digitálními prvky.
Pochopení a rozlišení těchto pojmů je klíčové pro zodpovězení otázky, zda se bude při poskytování příslušného digitálního produktu uzavírat smlouva o poskytování digitálního obsahu nebo smlouva jiná (smlouva kupní, smlouva o dílo) a podle jakých ustanovení budou řešeny související otázky, např. odpovědnost za vady.
1. Digitální obsah
Digitální obsah definují obě směrnice shodně jako "data, která jsou vytvořena a dodána v digitální podobě".
Občanský zákoník definuje digitální obsah jako "věc v digitální podobě". Digitální obsah je tedy v českém právním řádu právně považován za věc ve smyslu ustanovení § 489 NOZ.
Příkladem digitálního obsahu jsou:
Digitální obsah je nehmotný, může být dodán či zpřístupněn uživateli bez hmotného nosiče, např. tak, že je obsah stažen do uživatelova digitálního prostředí nebo zpřístupněn prostřednictvím internetu ("cloud computing", "web streaming") nebo může být poskytnut na hmotném nosiči (např. CD, DVD, USB disk). Tento hmotný předmět má však v daném případě význam jen jako nosič digitálního obsahu (zákazník si koupí CD s počítačovým programem právě kvůli tomuto počítačovému programu, nikoliv kvůli CD samotnému, které je pouze nosičem daného počítačového programu a hodnota samotného CD je pro zákazníka téměř nulová).
2. Digitální služba (služba digitálního obsahu)
Dalším pojmem, se kterým je možné se v unijních směrnicích setkat, je pojem digitální služba. Občanský zákoník používá pojem služba digitálního obsahu, definice jsou však obdobné.
Služba digitálního obsahu je podle občanského zákoníku služba, "která uživateli umožňuje vytvářet, zpracovávat či uchovávat data v digitální podobě nebo k nim přistupovat, sdílet data v digitální podobě nahraná či vytvořená tímto nebo jiným uživatelem této služby anebo jakoukoli jinou interakci s těmito daty."
Příkladem digitálních služeb jsou:
-
sdílení video, audio či jiných souborů,
-
zpracovávání textu,
-
digitální hry nebo hry nabízené v prostředí "cloud computing",
-
sociální média,
-
technologie "software-as-a-service" (SaaS).
Důvodová zpráva k novele občanského zákoníku uvádí, že "digitální obsah a služba digitálního obsahu budou zpravidla chráněny právem duševního vlastnictví. Přesto se nejedná o jejich definiční znak; existují i digitální obsah a služby digitálního obsahu, které takové ochrany nepožívají. Rovněž i způsoby, kterými k poskytování dochází, nemusí současně představovat zásah do těchto práv. Poskytování digitálního obsahu a služeb digitálního obsahu tedy nelze ztotožňovat s oprávněním užít předmět chráněný právem duševního vlastnictví. Takové oprávnění (licenci) musí získat poskytovatel digitálního obsahu nebo služby digitálního obsahu, zpravidla však nikoli koncový uživatel. Případná omezení vyplývající z tohoto práva (či jiného práva třetí osoby) jsou právní vadou (§ 1920 NOZ)."
3. Zboží s digitálními prvky (věc s digitálními vlastnostmi)
Posledním pojmem, se kterým je možné se ve směrnicích setkat, je zboží s digitálními prvky, v občanském zákoníku je používán pojem věc s digitálními vlastnostmi.
Věc s digitálními vlastnostmi je podle občanského zákoníku "hmotná movitá věc, která je propojena s digitálním obsahem nebo službou digitálního obsahu takovým způsobem, že by bez nich nemohla plnit své funkce."
Vždy se tedy musí jednat v první řadě o hmotnou věc.
Digitálním obsahem, který je s touto hmotnou věcí propojen, může být dle důvodové zprávy např. operační systém, aplikace nebo jiný software, který může být již rovnou v daném zboží nainstalován anebo může být naistalován i dodatečně po převzetí zboží.
Příkladem digitální služby, která je s hmotnou věcí propojena, je průběžné poskytování dat o dopravě v navigačním systému nebo průběžné poskytování individualizovaných tréninkových plánů u chytrých hodinek.
Věcí s digitálními vlastnostmi budou tedy například:
-
chytré telefony,
-
chytré televizory,
-
chytré hodinky.
NahoruSmlouva o poskytnutí digitálního obsahu (§ 2389a a násl. NOZ)
Novela občanského zákoníku účinná od 6. 1. 2023 zavádí nový smluvní typ, a to smlouvu o poskytování digitálního obsahu.
NahoruRozdíly mezi jednotlivými smluvními typy
V první řadě je nutné zodpovědět otázku, kdy bude uzavírána smlouva o poskytování digitálního obsahu, kdy smlouva kupní a kdy smlouva jiná (např. o dílo). Odpověď není vždy zcela jednoznačná.
Smlouva o poskytování digitálního obsahu se použije v případě, kdy je poskytován digitální obsah (§ 2389a odst. 1 NOZ) nebo služba digitálního obsahu (§ 2389t NOZ) spotřebiteli nebo podnikateli.
V ustanovení § 2389u NOZ je obsažen výčet smluv, na které se ustanovení o smlouvě o digitálním obsahu nepoužijí, např. na poskytování digitálních služeb veřejnosti jako součást uměleckého představení nebo jiné akce, například digitální kinematografické promítání nebo audiovizuální divadelní představení.
Bude-li poskytována věc s digitálními vlastnostmi, bude uzavírána smlouva kupní. Situace je však komplikovanější, protože definice věci s digitálními vlastnostmi je zahrnuta pouze v pododdílu upravujícího spotřebitelské kupní smlouvy, tj. pro případy, kdy podnikatel prodává věc s digitálními vlastnostmi spotřebiteli (§ 2158 odst. 2 NOZ). Občanský zákoník uvádí, že je-li předmětem koupě věc s digitálními vlastnostmi, použijí se ustanovení poddílu 5 (zvláštní ustanovení o prodeji zboží podnikateli) také na poskytování digitálního obsahu nebo služby digitálního obsahu, i když je poskytuje třetí osoba. Tedy je zde zakotvena odpovědnost prodávajícího vůči spotřebiteli za případné vady zboží, které souvisí s jeho digitálními vlastnostmi. Prodávající tedy odpovídá spotřebiteli nejen za vady hmotné movité věci, ale i vady digitálního obsahu či digitálních služeb, i když jsou poskytovány třetí osobou.
To však neplatí, je-li z obsahu smlouvy i z povahy věci zjevné, že jsou poskytovány samostatně. V takovém případě by prodávající odpovídal jen za vady hmotné movité věci (např. chytrých hodinek jako takových) a poskytování digitálního obsahu nebo služby digitálního obsahu (např. aplikace) a odpovědnost za něj by se už řídila příslušnými ustanovení o poskytování digitálního obsahu (§ 2389g odst. 4 NOZ).
Úprava prodeje věci s digitálními vlastnostmi se však týká pouze prodeje spotřebiteli, zatímco úprava o poskytování digitálního obsahu se má týkat poskytování digitálního obsahu a služeb spotřebiteli i podnikateli. Zákon však výslovně neřeší situaci, kdy je věc s digitálními vlastnosti prodávána podnikateli, což s sebou může přinášet aplikační nejasnosti.
Obdobné nejasnosti přináší i § 2158 odst. 3 NOZ, který říká, že slouží-li hmotná movitá věc jen jako nosič digitálního obsahu, ustanovení tohoto pododdílu 5 se s výjimkou § 2159 a 2159a NOZ nepoužijí. Jedná se o případy, kdy je např. předmětem závazku koupě CD s hudebními nahrávkami, pak se nejedná o věc s digitálními vlastnostmi (CD slouží jen jako nosič, hodnotu mají hudební nahrávky) a použije se právní úprava poskytování digitálního obsahu, konkrétně pravidla o jednorázovém plnění (§ 2389f NOZ), spolu se zmíněnými ustanoveními § 2159 a 2159a NOZ (týkající se času plnění, přechodu nebezpečí škody na věci a práv spotřebitele v případě prodlení s odevzdáním hmotného nosiče). Potud je vše jasné, ovšem rovněž zde narážíme na obdobný výkladový problém, neboť i tato ustanovení se týkají pouze podnikatelsko-spotřebitelských vztahů, zatímco obecná ustanovení o poskytování digitálního obsahu se mají týkat všech soukromoprávních vztahů. Je tedy nejasné, jak bude postupováno v případě poskytování digitálního obsahu na hmotném nosiči podnikateli, zda mezi podnikateli bude uzavírána kupní smlouva o koupi hmotné movité věci nebo smlouva o poskytování digitálního obsahu.
Dalším nejasným případem bude situace, kdy bude digitální obsah…
